CESTY PSYCHOTRONIKY Ročník 2(2000)

číslo 1

Motto:

Jednota českých a slovenských badatelů v psychotronice

Množství badatelů v oboru psychotroniky čítá u nás jen několik jedinců. Útěchou nám můžou být dvě věci:

“V jiných zemích je situace obdobná. Vznik každé vědy je na začátku spojen vždy s prací jednoho a nebo několika málo jedinců.”

Cesty psychotroniky

Tento časopis v minulém roce vyšel ve dvou číslech. Je to minimum, které se budeme snažit v tomto roce překonat.

Ze života JČSBP

Vážení přátelé toto vydání završuje rok existence našeho časopisu Cesty psychotroniky a zároveň i rok našeho úsilí o přiblížení oboru psychotroniky k vědě.

Náš časopis mimo jiné měl usnadnit rozjezd JČSBP a zapojení se jeho členů alespoň do publikační činnosti. Bohužel příspěvky k zveřejnění jsou stále výjimečné.

Ukazuje se nutnosti mnohem větší veřejné propagační činnosti. Pro zlepšení této situace byly v minulém roce vytvořeny Internetové stránky JČSBP a zveřejnění našeho časopisu na Internetu. Za tuto první fázi prezentace na veřejnosti patří poděkování Ing. R. Fikejzovi, který má problematiku Internetu na starosti. Informace o JČSBP a časopisu Cesty psychotroniky ve formě Internetových novin jsou tím přístupné všem uživatelům Internetu. Tištěná forma časopisu je zatím jen pro členy JČSBP.

Druhá fáze činnosti na veřejnosti je podmíněna správními poplatky, které vyplývají ze zákona a jsou spojeny s legalizací činnosti a možností veřejné distribuce tiskovin.

Třetí fáze činnosti na veřejnosti je pořádání veřejných akcí.

Tento rok se budeme snažit napravit i v druhé a třetí fázi veřejné činnosti.

Nezbývá, než k další práci popřát všem badatelům a příznivcům psychotroniky hodně osobní odvahy.

Obsah

Časopis ve formátu MS Word

Úvodní slovo

Širší pojetí lidské psychiky

Osobnost: FRANTIŠEK KAHUDA

Terminologický slovníček: BIOTELEKINEZE

Převzato z Internetu

Zpět na seznam vydaných časopisů

Úvodní slovo

Psychotronika je výsadou jedinců

Stále větší zpřesňování přírodních zákonů zveřejňovaných ve vědeckopopulárních časopisech a článcích jde stále více mimo rámec základních přírodovědeckých znalostí lidí. Tím jim lidé přestávají rozumět a ztrácí o ně zájem, pozornost pak vzbuzují jen jejich aplikace např. v technologiích a nebo s nimi spojené různé perličky.

“Věda se stává stále nesrozumitelnější. Nejen populárně vědecké, ale i vědecké časopisy jsou k “nečtení”, protože podíl nepochopitelných článků příkře stoupá. Byla sestavena škála obtížnosti textu, průměr představuje 0, rostoucí obtížnost je hodnocena kladnými čísly, snadnost četby zápornými. Např. noviny dostaly stupeň 0, comics -26. (Tento článek asi 2 až 3).

Z tohoto hlediska anglicky psané Nature a Science, nejprestižnější vědecké časopisy měly r. 1930 ohodnocení 0. Bylo je možné číst stejně snadno jako denní tisk, výsledky vědy mohly být sdělovány vědcům jiných oboru i obyčejnému zainteresovanému laikovi. Avšak r. 1950 už měla Science ohodnocení 5 a Nature 20. Roku 1980 Science 15 a Nature nad 25. Roku 1990 vyšplhala Science na 28 a Nature nad 31...

Podle zjištění Dr. Hayese z Cornellovy univerzity je stejný trend i u dalších vědeckých časopisů, od biologických až po astronomické.” *) Vesmír č. 7, r. 1992, str. 412

Některé speciální oblasti vědy se již staly výsadou jedinců. Vznik a rozvoj psychotroniky je rovněž jen výsledek snahy několika jedinců.

Psychotronika nepřeskočila “Grygarovu laťku”

Obecné základy psychotroniky ještě nebyly vytvořeny. S tím souvisí i současný stav obecného povědomí lidí o psychotronice, které je vždy výrazem zmítání se subjektivních zaujetí pro a nebo proti ní. Náš časopis pak zákonitě musí být sledován se značnými předsudky.

Vezmeme-li např. elektron pak laická veřejnost rovněž jeho existenci může hodnotit z pozice subjektivního zaujetí buď, že existuje a nebo neexistuje. Ale věda netvrdí ani jedno ani druhé pro ní je elektron abstrahovaným modelem v poznání hmoty, který je plně v souladu s experimentální zkušeností. Soulad modelu elektronu s pozorovaným chováním hmoty a popis dějů umožňující předpovědi, to je základna vědeckého tvrzení o reálné fyzikální existenci elektronu jako naprosté samozřejmosti. Na druhé straně vlastní představa elektronu v lidské mysli je stále jeho subjektivním výrazem. A zde se nachází i představy o psychotronice a psychotronických jevech. Jsou jen subjektivními výrazy v lidské představivosti a nemají dosud přiřazen abstrahovaný model umožňující jejich popis v takové formě v níž by mohlo dojít k experimentálnímu ověřování.

Jinak řečeno psychotronika dosud nemá vědeckou teorii, která neformálně musí projít pěti etapami vývoje:

1 - vytvoření představy (o mechanismu psychotronických jevů)

2 - formalizace dílčích problémů (matematické modelování)

3 - řešení okrajových podmínek (podmínky řešitelnosti)

4 - vyvození teoretických předpokladů a řešení modelové situace (teoretické řešení)

5 - ověření vymezených teoretických předpokladů v experimentu (empirické ověření)

V psychotronice se stále nacházíme v bodě 1) i když již existují hypotézy adekvátní bodu 2) a 3). Na této situaci se podepsalo minulých 10 let stagnace psychotroniky, která vlastně stále přetrvává.

JČSBP by ráda oživila již existující přírodovědeckou problematiku psychotroniky, ale dosud se jí nedaří získat odpovídající odborníky.

Náš astrofyzik Grygar velice trefně přirovnává situaci vědeckosti v pavědách, mezi něž řadí i psychotroniku ke sportovnímu výkonu ve skoku vysokém.

Sportovci ve skoku vysokém mají na začátku závodu nastavenou výšku základní laťky. Kdo tuto výšku neskočí nepostupuje do dalšího kola. Přírodověda analogicky nastavuje všem teoriím laťku vědeckosti, kterou musí překonat, aby byla přijata do vědy. Dnes můžeme říci, že psychotronika tuto “laťku” spíš podlézá než přeskakuje. Aby se situace zlepšila je třeba ji odnaučit se plazit a naučit skákat. První její skoky však budou možné až psychotronická teorie dosáhne výše uvedeného čtvrtého bodu, to však vyžaduje již profesionální práci.

Zpět na obsah

Širší pojetí lidské psychiky.

Tento článek nastiňuje koncept modelu lidské psychiky, který by se měl stát východiskem při studiu psychotronických jevů na pomezí psychotroniky a psychologie. Některé problémy bylo zde třeba zestručnit, některé nejsou uvedeny vůbec, pro základní vstup k problematice však tento článek postačuje. Speciální problémy širšího pojetí lidské psychiky budeme zpřesňovat v dalších konkrétních článcích tohoto časopisu.

Výchozí předpoklady modelu širšího pojetí lidské psychiky:

- V přírodě existují vědě dosud neznámé formy informace a vědomí.

- Člověk je nositelem individuálního (“soustředěného”) vědomí, u něhož předpokládáme schopnost dvou rovin vnímání.

- Druhá rovina vnímání člověka je spojená s psychotronickou interakcí a existencí psychotronických jevů.

- Obecná psychotronická interakce mezi organismy se podílí na tvorbě a existenci “rozprostřené formy vědomí”, která je v přírodě nositelem evolučního principu živé hmoty (předpoklad).

Cílem modelu širšího pojetí lidské psychiky je rozšířit náhled na lidské vědomí a umožnit spojení poznání psychotroniky a psychologie. Proto tento model chápe lidskou psychiku v nových mezích, které jsou spojeny zároveň se zobecněním pojmu “vědomí”. “Vědomí” je zde chápáno šířeji, než je obvyklé, vědomí je informačním procesem, který je organizačním faktorem hmoty, což sebou nese nedozírné důsledky.

Výklad pojmu vědomí a psychiky je ve vědě, psychologické literatuře a filosofii obecně velmi různorodý. Pojem vědomí je v nich vymezen v obecně platných rovinách, pokud máme na mysli samotné lidské vědomí. Speciální modely pak charakterizující vědomí z různých přírodovědeckých pohledů a vytvářejí konkrétní psychologické, neurofyziologické, biochemické a další modely vědomí. Model širšího pojetí lidské psychiky patří do této skupiny speciálních modelů a zohledňuje poznatky oboru psychotroniky.

Vědomí jako obecný pojem podle psychotroniky není jen vlastností člověka, jak to vykládá psychologie v souvislosti s uvědomením sama sebe, ale je obecnou vlastností živé hmoty.

Obecný psychologický náhled na lidskou psychiku je vykládán na základě tří neoddělitelných a vzájemně se prolínajících celků - vědomí, nevědomí a podvědomí. Každý tento uvedený pojem pak v sobě zahrnuje určité psychické stavy, soubory duševních činností a myšlení. Z pohledu jejich obecných vztahů je k vědomí postaven protipól nevědomí. Celek vědomí je spojen s uvědoměním si vnitřního obsahu psychiky a vnějšího světa. Nevědomí je naopak mimo toto uvědomění. Přechodové psychické stavy mezi těmito protipóly vykrývá pojem podvědomí, chápaný jako část nevědomí, která za příznivých okolností může být uvědoměna. V lidském poznání se spolu s uvedenými pojmy zrodil i pojem nadvědomí jako celku lidské psychiky, který přesahuje vlastní lidskou existenci, ale zároveň s ní bezprostředně souvisí.

Psychotronický model lidské psychiky je v prvopočátku spojen s tzv. rozšířeným vědomím. S přibývajícími poznatky bylo však třeba provést větší zpřesnění tohoto modelu a tak vzniká “Širší pojetí lidské psychiky”, které mimo jiné aktualizuje přírodovědou zavržený pojem nadvědomí v naprosto nových souvislostech.

Lidské vědomí představuje informační proces, který rozdělujeme na pět relativně samostatných částí:

1. nevědomí - souvisí s reflexní činností organismu a je odrazem fyziologických a biologických potřeb

2. vlastní vědomí - souvisí se sebeuvědoměním a je odrazem vlastní existence

3. intervědomí - souvisí s vědomým zařazením do přírody a společnosti, je odrazem životního prostředí a společenského systému

4. podvědomí - souvisí se sebepoznáváním a odrazem vlastní minulé existence

5. nadvědomí - souvisí s nevědomým zařazením do přírody a je odrazem přírodního systému

Obr. 1) Diagram zobrazující model “Širší pojetí lidské psychiky”

Jedním z důvodů proč obecný pojem “rozšířené vědomí” bylo nutné nahradit je že bylo nevhodně spojováno s některými psychickými jevy, které nemají psychotronickou podstatu, typickým příkladem je tzv. dermooptické vnímání, dále např. intuice, které lze přiřadit sice určitému stavu “rozšíření vědomí”, ale nemusí vždy souviset s psychotronickou interakcí a být psychotronickým jevem. Proto je v psychotronice zaužívaný pojem rozšířené vědomí nahrazen (původním) pojmem nadvědomí. Nadvědomí je charakterizováno jako nositel druhé roviny vnímání člověka, která je podmíněná psychotronickou interakci. Jednoduše řečeno, s nadvědomím jsou spojeny jevy přímého zření t. j. jasnovidnosti ( telegnoze ), dále telepatie a telekineze.

Širší pojetí lidské psychiky popisuje strukturu individuálního vědomí člověka a obecný systém jejich vnitřních procesů.

Nadvědomí je tedy chápáno jako samostatný subsystém lidské psychiky, čímž je významně odlišeno od rozšířeného vědomí jako stavu psychiky v němž se dostáváme za hranice běžně vnímané smyslové reality a přitom se nemusí vždy jednat o psychotronické jevy.

Z modelu širšího pojetí lidské psychiky vyplývají jeho dvě "dimenze" odrážející vždy charakteristickou funkčnost a způsob komunikace spojený s konkrétními psychickými stavy.

1) Dvě základní dimenze vědomí:

1.1) Existenční dimenze vědomí: tvoří ji subsystémy v horizontální rovině tj. nevědomí - vlastní vědomí - intervědomí. Zahrnuje soubor nutných stavů vědomí orientovaných na odrážení vnějších a vnitřních podmínek organismu, které ovlivňuje a které určují základní charakteristiky postavení člověka v přírodě i společnosti. Jedná se o dimenzi utváření "vztahů" materiálních struktur uvnitř a vně organismu.

Nacházíme se zde v rozmezí polarity na jedné straně biologického života organismu (řízení těchto pochodů nevědomím) a na druhé straně společenského života živé bytosti (řízení těchto vztahů intervědomím). Tato polarita zároveň ukazuje na nutnou závislost vědomí na vlastní biologické hmotě a vnějším životním prostředí a společnosti.

Vlastní vědomí je středem uvedené polarity a koriguje okamžitý stav organismu “faktorem zkušenosti” působícím z podúrovně existenční dimenze, tedy z podvědomí a “faktorem přímého zření” působícím nad úrovní existenční dimenze, tedy z nadvědomí. V konkrétním bytí lidského organismu, které stojí na existenční dimenzi lidské psychiky se může uplatnit vliv podvědomí a nadvědomí, v takovém případě hovoříme o jejich pomocné funkci.

Psychotronika předpokládá, že obě pomocné funkce se uplatňují v našem každodenním životě. Úkolem psychotroniky je hledat psychologické metody, které by dokázaly rozlišit determinaci okamžitého psychického stavu z roviny podvědomí a nadvědomí tzn. rozlišení intrapsychické a transpsychické “pomocné” determinace. Pomocná funkce podvědomí má psychologický personální a transpersonální rozsah. Pomocná funkce nadvědomí má psychotronický informační a energetický rozsah.

Existenční dimenze lidské psychiky je spojením biologických a fyziologických možností organismu s jeho vnější činností v psychologické a sociální rovině.

1.2) Poznávací dimenze vědomí: tvoří ji subsystémy ve vertikální rovině tj. podvědomí - vlastní vědomí - nadvědomí. Obsahuje stavy vědomí odrážející vnitřní a vnější zkušenost (jako hotové informace). Utváří vztahy informačních struktur na jedné straně obsažené v organismu (paměti) a na druhé straně v prostředí vně organismu (informační pole, rozprostřené vědomí).

Polarita této dimenze je dána stavem asociace vnitřního informačního obsahu psychiky s množstvím paměťových stop vlastní autobiografie (intrapsychická paměť) a stavem zrcadlení s vnějším informačním obsahem přírody (transpsychická paměť).

Širší pojetí lidské psychiky je modelem popisujícím individuálního vědomí člověka z funkčního hlediska, přitom jeho existenční dimenze má funkci řízení vnitřních a vnějších vztahů organismu a poznávací dimenze má funkci poznávání veškeré existence. Z hlediska jednotlivých subsystému lidské psychiky, plní v životě člověka dominantní roli intervědomí, člověk ve stavech s ním spojených tráví většinu svého aktivního života. Charakteristickou vlastností vázanou k intervědomí je schopnost (smyslové) verbální komunikace. Psychotronická komunikace (někdy označovaná jako mimosmyslové vnímání) je pak v běžném životě stranou existenční dimenze lidské psychiky a plní jen pomocnou funkci.

Poznávací dimenze lidské psychiky je spojením vlastní autobiografie a “autobiografie přírody” v obecně ontogenetické (vývoj jedince) a fylogenetické (vývoj živých bytostí) stránce existence živé hmoty s tzv. informačními vlastnostmi prostředí jako součásti životního prostředí (živé a neživé přírody).

2) Subsystémy lidské psychiky

Širší pojetí lidské psychiky jako model podle náhledu tvarové psychologie je postaven na jejím základním principu tj. princip vztahového determinismu. Vlastnosti subsystémů lidské psychiky - podvědomí, nevědomí, nadvědomí, intervědomí a vlastní vědomí jsou svými schopnostmi závislé na vztahu k celku lidské psychiky, tzn., že jejich kvalitativní stránka je dána úlohou, místem a funkcí, kterou v celku plní.

Zjednodušený popis místa, funkce a úlohy jednotlivých subsystémů lidské psychiky v jejím celku:

- Nevědomí - úkolem nevědomí je percepce organismu a regulace jeho vnitřních procesů. Nachází se "mezi" organismem - biologickou hmotou a informačním procesem vlastního vědomí, kde plní funkce tvorby základních existenčních signálů svým významem přesahujícím vlastní hmotu organismu, tzn. že se netýkají jen biologických a fyziologických procesů organismu a homeostáze, ale i základních reakcí organismu na vnější podněty a prostředí.

Nevědomí je informační proces tvořící obecně řídící faktor organismu, proto je v modelu širšího pojetí lidské psychiky bezprostřední spojení nevědomí a organismu.

- Intervědomí - úkolem intervědomí je percepce společenského a sociálního prostředí a tvorba základních postojů organismu jako lidské bytosti k němu. Nachází se na rozhraní informačního procesu psychiky a společenské reality umělé přírody /kultury/, plní funkce tvorby interpersonálních vztahů mezi jedinci ve společenském systému, dále vytváří “obraz”, kterým se projevuje vnitřní individualita člověka v sociálních vztazích. V rovině existenční dimenze obecně plní úkol uspokojování vyšších potřeb ”sociálně - společenských” a hledá určité optimální zařazení a fungování ve společnosti více jedinců národa, tlupy, skupiny, rodiny a pod.

Intervědomí je informační proces tvořící nové poznání závislé na (uvedených) vnějších okolnostech lidského života, proto také hovoříme o bezprostředním spojení intervědomí a společnosti.

- Podvědomí - úkolem podvědomí je percepce minulé existence. Nachází se na rozhraní paměti organismu a (vlastního) informačního procesu psychiky. Plní funkci určité determinace přítomnosti, tj. okamžitého stavu psychiky z něhož pak zároveň i vyplývají aktuální reakce na podněty prostředí a psychické obsahy vědomí, které jsou jimi náležitě podbarveny a dále funkce poznávací - poznání vlastní psychické, biologické a předbiologické existence.

Podvědomí je informační proces tvořící zkušenost spojenou s informačním obsahem paměti organismu, proto hovoříme o bezprostředním spojení podvědomí a paměti.

- Nadvědomí - úkolem nadvědomí je přímá percepce existence přesahující rámec blízkého okolí organismu i sociálního prostředí, hovoříme o percepci celku přírody. Nachází se tedy mezi informačním procesem vlastní psychiky a přírodním systémem. V organismu plní funkce poznání ostatních existencí v přírodě a její informační (spolutvůrčí) podstaty (jako jedné z existenci světa), nese transpsychický rozměr individálního vědomí.

Nadvědomí je informační proces tvořící věrný obraz skutečnosti nezávisle na subjektu avšak v závislosti na existujícím světě, proto hovoříme o celku nadvědomí a příroda.

- Vlastní vědomí - úkolem vlastního vědomí je přeměna informací ze čtyř informačních vstupů, při níž vzniká integrita nazývaná psychika. Nachází se v nitru organismu, kde tvoří centrum individuálního vědomí, ve kterém se sdílejí informace přicházející z vlastního organismu a to o fyziologických procesech a smyslových podnětech, dále informace z minulé činnosti mozku ( z paměti ) a informace přímého ( psychotronického ) kontaktu s přírodou. Spojuje dvě roviny vnímání a dvě složky lidské existence (materiální a informační). Funkcí vlastního vědomí je obecná individualizace organismu (identita) a vytváření činností k jeho zachování v různých úrovních existence za všech podmínek.

Vlastní vědomí svým informačním procesem se podílí na všech základních informačních procesech a jeho kvalita závisí na míře jejich spojení, na míře spojení “vnějších” subsystémů psychiky "satelitních vědomí" (podvědomí, nevědomí, nadvědomí, intervědomí), podobně jako "pravé Já" Junga závisí na velikosti splynutí obsahů vědomí a nevědomí. Proto také základní prvky jednotlivých informačních procesů psychiky jsou zobrazeny ve vlastním vědomí, (asociace, reflex, zrcadlení, vjem), satelitní vědomí plní však širší úkol přesahující tvorbu uvedených procesů, tento úkol souvisí se vztahem k vnější realitě na níž je patřičný informační proces rovněž závislý.

Jednotlivé základní prvky informačních procesů asociace, reflex, zrcadlení a vjem, odpovídají vždy specifické charakteristice percepce, jsou rovněž obecným fenoménem a zároveň je lze považovat za formy psychických odrazů.

Jednotlivé subsystémy psychiky mapují především percepční prostor, který k nim přináleží. Nevědomí mapuje prostor organismu, podvědomí paměti, intervědomí společnosti a nadvědomí mapuje prostor přírody. Uvedená spojení se objevují v různých souvislostech i v psychologické literatuře např. podvědomí + paměť lze ztotožnit s Jungovým pojmem osobní nevědomí, obecně se týká vzpomínek a i tzv. vytěsněných obsahů. Nevědomí + organismus s Jungovým pojmem kolektivní nevědomí, tj. obecně suma invazních obsahů, determinující reflexy jako bezprostřední chování člověka a díl nevědomí, který nemůže být nikdy zvědoměn, stejně tak jako některé archetypy. Podrobně je problematika rozebrána v níže uvedené literatuře.

3) Základní informační procesy v lidské psychice

Rozdělení lidské psychiky na jednotlivé subsystémy vede následně k vymezení čtyř poněkud odlišným informačních procesů v jejím celku. V širším pojetí lidské psychiky je třeba tedy hovořit v souvislosti s intervědomím o "myšlení", s nevědomím o "chování", s podvědomím o "cítění" a s nadvědomím o "evokaci". Podle Junga, každé jednotlivé funkci psychiky můžeme být dán přívlastek “superiorní” pokud nabývá priority k “vědomému Já”, ale jen funkce protilehlá superiorní funkci může nést přívlastek inferiorní, tedy “temná” zastřená našemu stavu. Dvojce psychických funkcí “myšlení - chování” tvoří existenční dimenzi člověka a “cítění - evokace” poznávací dimenzi jsou si protilehlé ve smyslu superiorním a inferiorním. Názorným příkladem nám může být píchnutí injekce u lékaře. Reakcí organismu na vpich je obrana a vznik reflexu, který je však naším myšlením spojeným s uvědoměním si lékařského zákroku potlačen. Myšlení je v našem případě superiorní funkcí psyhiky, chování inferiorní. V souvislosti s uvedenou situací se nám v mysli vybaví např. jak nás poprvé píchla včela, to je projev pomocné funkce z podvědomí. A nebo se nám v mysli zjeví scéna, že si nějaké dítě píchne hřebík do zadku. Pak, událo-li se to někde ve skutečnosti jedná se o vliv pomocné funkce nadvědomí (doprovodný psychotronický - telepatický vjem).

Prolínání existenční a poznávací dimenze ve vlastním vědomí (nositel určité integrální funkce psychiky) je místem, ve kterém se tvoří základní prvky uvedených informačních procesů a psychických funkcí, u chování je to "reflex", u myšlení, které je vždy doprovázeno uvědoměním je to "vjem"(vjem zde není pojímán jen jako něco co je spojeno s vnímáním vnějšího světa, ale i s tím co existuje uvnitř psychiky jako abstraktní realita včetně prezentace pojmů apod.), u cítění "asociace" a u evokace "zrcadlení" (dosud byla mylně k zrcadlení přiřazována intuice, intuice však vystupuje v souvislosti s myšlením, nese smyslový aspekt a je spojena s projekcí).

Obr. 2) Vymezení základních informačních procesů v širším pojetí lidské psychiky

Neslučitelnost psychicky protilehlých funkcí spočívá v nemožností jejich současné činnosti, protože se vylučují. Zaměřením psychiky jsme rovněž buď v existenční dimenzi a nebo v poznávací. Zde spočívá i komplikovanost problému odklonu psychických stavů od základní existenční dimenze tj. materiální závislosti na organismu a spojitosti vědomí a společnosti, ve směru rozměru poznávací dimenze, která je výrazem naší vnitřní podstaty. Cítění a evokace se tím za bdělého stavu většinou podílejí na specifickém podbarvení informačního obsahu psychiky. Překlopení priority existenční dimenze na dimenzi poznávací se uskutečňuje jen za mimořádných a nebo chorobných stavů lidské psychiky, např. tzv. trans vztahující se k evokaci u nadvědomí.

Informační procesy psychiky - myšlení, chování a evokace jsou procesy orientované ve vztahu k vnější realitě organismu (společnost, organismu a jeho blízké okolí, příroda) a cítění k vnitřní realitě (paměti). Přisouzení uvedených informačních procesů psychiky k daným realitám se může zdát zavádějící. Řešíme-li informační procesy psychiky, musíme zohlednit nejen vztah daného subsystému k jeho percepčnímu poli např. intervědomí - společnost, ale i funkce vnitřní na rozhraní s vlastním vědomím. Společenská realita je konkrétní (lidské výtvory) i abstraktní (duchovní hodnoty), stejně i myšlení se pohybuje od porovnávání skutečných odrazů - vjemů, po vjemy imaginární - vytvořené jako "obrazy", "představy", které nemají ve vnějším světě žádnou reálnou existenci.

3.1) Stručná charakteristika dílčích informačních procesů psychiky

"Chování" - je část informačního procesu psychiky porovnávající informaci o stavu vnější blízké objektivní skutečnosti s informací o stavu organismu. Vytváří se zde reakce organismu na prostředí, které můžou být zděděné a naučené. Základním prvkem chování je reflex a projevem postoje organismu k prostředí. Chování je spojené s první signální úrovní a jeho výsledkem je tvorba aktuálního modelu reakcí organismu na vnější podněty.

"Myšlení" - je část informačního procesu psychiky porovnávající vnímané informace jako výrazy objektivní skutečnosti či abstraktní reality. Jeho základním prvkem je vjem (percepce daného informace spojená s uvědoměním) a projevem verbální komunikace (slovo). Myšlení je spojené s druhou signální úrovní a jeho výsledkem je tvorba nových kvalitativních obsahů (informací) v psychice.

"Cítění" - je část informačního procesu psychiky porovnávající momentální vnitřní informační obsah psychiky s obsahy informačních stop v paměti. Jeho základním prvkem je asociace a projevuje se specifickým podbarvením jakékoliv uvědomované skutečnosti. Cítění je spojené s nultou signální úrovní a jeho výsledkem je vytváření vnitřního emočního náboje.

"Evokace" - je část informačního procesu psychiky porovnávající vzájemné projekce informace o skutečné objektivní realitě do duševních obrazů psychiky a informace obsažné v psychice do vnějšího světa. Jeho základním prvkem je zrcadlení. Evokace se projevuje útržky pravého poznání (přímého zření) a je spojená s třetí signální úrovní. Výsledkem je poznání “pravdy” - informace o dané skutečnosti, která však ve vědomí člověka nemusí být vždy správně interpretována.

S jednotlivými jmenovanými vnitřními informačními procesy psychiky souvisí i možnost čtyř principiálně odlišných způsobů učení. Učení jako "logika" u myšlení, "podmiňování" u chování, "vybavování" u cítění a "transport" u evokace. Jinak řečeno myšlení je založeno na logice vztahů informací v psychice, chování na podmiňování psychiky a vytváření s tím spojených nových informačních vzorů, cítění na vybavování informací z minulosti organismu v psychice a evokace na transportu (přenosu) informací z psychiky do prostředí a opačně.

Můžeme hovořit o tom, že informační procesy psychiky mají čtyři módy, přičemž každý mód plní své funkce v úloze zachování existence vlastního organismu. Chování řeší bezprostřední spojitost s prostředím, je “výrazem okamžiku”, myšlení vytváří nadhled a uvádí v soulad širší spojitosti “směřuje dopředu”, cítění “směřuje dozadu” k prožité zkušenosti a evokace se “vymaňuje subjektivitě”, a v existujících spojitostech plní funkci přímého poznání.

4) Přiblížení k některým psychologickým pojmům

Vymezení základních subsystémů a procesů (obr.2) v širším pojetí lidské psychiky si lze jen těžce představit v širších souvislostech. Pomůckou, která může značně napomoci ke zpřesnění uvedeného modelu je přiřazení psychologických pojmů do jeho jednotlivých částí. Protože však psychologie používá nespočet obecných a speciálních pojmů vybereme jen tři z nich, mající v širším pojetí lidské psychiky universální charakter.

Imaginace, projekce a individuace jsou tři universální klíčové pojmy z jejichž generalizace vyplývá většina zbývajících psychologických speciálních pojmů. Někdy hovoříme o psychické imaginaci, projekci a individuaci.

4.1) Imaginace

V centru modelu sídlí základní proces duševního života člověka - imaginace, ta generalizuje identitu lidského jedince a souvisí s duševní bdělostí, má uvědomovanou i neuvědomovanou stránku.

Charakter imaginace, vlastní identita a stavy bdělosti to je to co nejlépe vyjadřuje podstatu naší osobnosti.

V rovině existenční dimenze souvisí imaginace se senzorickým základem vnímání jako smyslové interakce na jedné straně současně spojené s vnější regulační funkcí, reakcemi a chováním organismu, s tvorbou reflexu, počitku a vjemu. Na druhé straně souvisí existenční dimenze s analyticko - syntetickou činností mozku, která je v abstrakci našeho modelu informačním procesem vědomí vymezeným jako “chování” a “myšlení”. Z hlediska vývoje představuje imaginace v existenční dimenzi lidské psychiky spojovací článek autogeneze v hmotném světě přecházející od instinktu po intelekt, od senzorické a percepční činnosti k činnosti abstraktní a pojmové, jež je základem našeho logického myšlení.

Imaginace - zahrnuje obecně představivost a fantazii, tvoří obraz minulého, současného i budoucího konání

Projekce - je obecně proces “promítnutí” obsahu imaginace do jednotlivých informačních procesů (cítění, chování, evokace, myšlení) a satelitních vědomí (podvědomí, nevědomí, nadvědomí, intervědomí)

Individuace - je proces života, ve kterém se psychika jedince uskutečňuje (ve vnitřní subjektivitě v souvislosti s podvědomím a pamětí, v organismu skrze nevědomí, ve společnosti intervědomím a v celku přírody nadvědomím)

Pojem individuace lze chápat i jako sekundární projekci, tj. projekci vnější a uvedený pojem projekce je pak třeba zpřesnit jako projekci primární, tj. vnitřní.

Obr. 3) Tři klíčové psychické procesy - stavy v širším pojetí lidské psychiky

Imaginace je vnitřní integrační proces lidské psychiky, který nese vědomé, podvědomé, nevědomé a nadvědomé prvky. V lidské mysli, tak v těchto souvislostech jsou utvářeny i čtyři poznávací funkce:

1) imaginativně - racionální: objektivně kognitivní (poznávací) proces je spojený s lidskou tvořivostí a abstraktním myšlením v pojmech (převládá “ratio” - rozumnost)

2) imaginačně - emotivní: subjektivně kognitivní proces je spojen s počitky, zpřesňuje percepci a vytváří tzv. “obrazové” myšlení (převládá “iratio” - iracionalita, citovost)

3) imaginačně - smyslový: percepčně kognitivní proces je spojen s fyziologickými stavy v organismu ať autonomními či vyvolanými vlivy z prostředí (převládá “fyzio” - fyzičnost)

4) imaginativně - divinační: iniciačně kognitivní proces je spojen se spuštěním psychických mechanismů, které se uplatňují i při psychotronických jevech, obecně však hovoříme o transpsychických jevech např. zde patří kontemplace, meditace, vnuknutí aj. (z pohledu psychologie převládá “spiritio” - duchovnost, z pohledu psychotroniky hovoříme o převaze informace a vědomí nad energií a hmotou)

4.2) Projekce

Imaginace je určitým jádrem poznávacího mechanismu lidské psychiky, tento proces má širokou základnu a nemusí být vždy plně uvědoměn. V lidské psychice se projevuje jeho vliv zpětně na směry toku informací, které jej utvářejí, tento mechanismus se nazývá projekce.

Pojem projekce je dost často vykládán zúženě v souvislosti s klinickou psychologií, kde slouží jako model v psychodiagnostice, k hledání skrytých motivů, činů, představ a pod. které nemocný člověk připisuje jiné osobě nebo i více osobám a zbavuje se, tak úzkosti a vnitřního napětí, které je spojeno s tím, že sám ve své podstatě je takový jak vidí jiné lidi a tuto skutečnost si nepřipouští. Projekce však není jen tímto určitým obranným mechanismem psychiky v níž se jedinec zbavuje vlastní odpovědnosti tím, že poukazuje na ostatní (lže-li někdo sám a má zmíněný klinický syndrom projekce pak ukazuje neustále, že lžou také ostatní, což ho sice nemůže omluvit, ale vnitřně mu to pomůže zbavit se napětí což ho uspokojí).

Projekce jako schopnost psychiky spatřovat některé své vlastní problémy v jiném člověku a brát je jako jeho a ne svou součást osobnosti je zúženým výkladem chápaní projekce v podstatě spojené s chorobným jednáním člověka v sociální interakci a jeho subjektivním výkladem skutečnosti.

Širší pojetí pojmu projekce - psychické projekce, je spojeno se zákonitostí nutného zachování vlastní existence, ve všech rovinách existence v návaznosti na autobiografické, biologické, přírodní (informační návaznost na celek přírody) a společenské faktory. Chorobný stav s nímž spojuje projekci klinická psychologie je někdy uplatněním zákonitosti zachování sebe ve společenském měřítku v neměnné podobě v ideální pozici, která má zakrýt skutečnou vnitřní realitu. Teorie širšího modelu lidské psychiky vymezuje v duševní činnosti člověka mechanismus projekce obecně jako spojovací článek imaginace a individuace.

V procesu imaginace vznikají představy, které se uplatňují za daných podmínek v lidském cítění, chování, evokaci a myšlení. Takovéto představy, které determinují okamžité projevy biologického jedince nazýváme dominantní a proces, kterým se transformují z nitra psychiky “ven”, tak že se z nich stávají činné složky nazýváme projekce. Tato představa je v souladu i se zúženým pojetím projekce, je-li dominantní představa “chorá” je nakonec “choré” i chování jedince ve společnosti.

Projekce je “psychickým mechanismem” sloužícím k zachování vlastní existence bez jakékoliv újmy. Proto je také psychická projekce spojována s obranným mechanismem lidské osobnosti. Projekce se objevuje v našem každodenním životě, pomineme-li již zmíněné duševní choroby a budeme spíše hledat její přirozené projevy pak např. intuice je formou projekce. Lidská imaginace již dávno nevědomě zpracovala to čím se člověk dlouho zabývá a mechanismem projekce do informačního procesu myšlení může vytvořit jev intuice. Ale např. podmíněný reflex je také důsledkem projekce. Projekce obecně je spojená s učením a vytvářením zpětné vazby psychiky, ke skutečnostem na nichž je závislá, v našem modelu to jsou percepční pole vázaná k satelitním vědomím. V souvislosti s cítěním a podvědomím si člověk projekcí může vybudovat neskutečný vlastní vnitřní svět což se může projevit některými poruchami vedoucími k asociálnímu chování či duševní nemoci. Máme čtyři druhy chorobné projekce:

sociální - duševní choroby spojené s asociální jednáním

fyziologické - psychosomatické poruchy

intrapersonální - chorobné sebepojetí, vybavení potlačené informace např. se stresujícím obsahem atd.

transpersonální - démonismus, čarodějnictví, posedlost

4.3) Individuace

Na proces projekce bezprostředně navazuje proces individuace. Zatím co imaginaci i projekci lze potlačit a ponechat utajenou v nitru lidské psychiky je proces individuace spojen s překročením hranic lidské psychiky a prosazováním jejich vnitřních tendencí navenek. Individuace je prostředkem tvořivého kontaktu lidské psychiky - individuálního vědomí člověka jako informačního procesu s jinými existencemi. V existenci přírody si nese podobu “věčnosti” (neměnnost informace), v existenci společenského systému a kultury si nese podobu “historickou”, v existenci vlastního organismu si nese podobu “fylo a ontogenetickou” a v pamětí si nese podobu “autobigrafickou”.

Skrytým cílem individuace je obousměrný proces adaptace tj. jak organismu na obsah prostředí (přírody a společnosti), tak zároveň obsahu prostředí na potřeby organismu a psychiky. Zjevným projevem individuace je vědomé uskutečnění sebe v sociální a společenské rovině.

V řetězovém propojení primárních psychických stavů imaginace, projekce a individuace, tak v konečném důsledku vzniká tzv. socializace, biologizace, psychotronizace a subjektivizace jedince nositele psychiky.

Socializace - je proces individuace probíhající činností intervědomí, při kterém nabývá informace probíhající v lidské psychice sociologický charakter a působí ve společnosti.

- zachování sociální svébytnosti

Biologizace - je proces individuace probíhající v souvislosti s nevědomí, při kterém nabývá informace (jev) v lidské psychice biologický a fyziologický význam - regulační vliv a působí na organismus.

- zachování biologické svébytnosti

Psychotronizace - je proces individuace probíhající v souvislosti s nadvědomím, při kterém nabývá informace (jev) obsažená v lidské psychice psychotronicky činný obsah a působí v prostředí (včetně tzv. noosféry - sféra informace a informačních procesů v přírodě).

- zachování psychotronické svébytnosti

Psychologizace - je proces individuace probíhající v souvislosti s podvědomím, při kterém nabývá informace (jev) obsažený v lidské psychice subjektivní povahu, tím se stává vlastní a působí v poli paměti, je spojen s jedinečností jedince, nese personální a transpersonální subjektivní obsah.

- zachování psychologické individuální svébytnosti (personalita)

- zachování duchovní svébytnosti (transpersonalita)

Individuální vědomí člověka tedy obecně souvisí s vnějšími transpsychickými tj. psychotronickými a sociologickými faktory, a vnitřními intrapsychickými tj. biologickými a psychologickými faktory. Psychologické faktory podle svého charakteru jsou personální a transpersonální.

Sociální (společenská), biologická (hmotná), psychotronická (informační) a psychologická (subjektivní - personální a transpersonální) svébytnost individuality člověka, stejně jako celý model širšího pojetí lidské psychiky koresponduje se čtyřmi základními cestami v psychologii a pátou cestou, kterou vymezuje psychotronika. Tyto “cesty” jednoznačně vypovídají o tom, že člověk je vícevrstvá bytost:

1. cesta - psychoanalýza (individuální bytost - subjekt)

2. cesta - behaviorismus (biologická bytost - organismus)

3. cesta - humanistická psychologie (lidská bytost - osobnost)

4. cesta - transpersonální psychologie, parapsychologie a psychotroniky s duší (spirituální bytost - duch)

5. cesta - psychotronika (informační bytost - vědomí), vědomí je chápáno jako svébytný informační proces tvořící ve hmotě organizační princip)

4.4) Spojitost imaginace, projekce a individuace

Mapování spojitosti imaginace, projekce a individuace lidské psychiky v rovině :

- biologické je otázkou - biopsychologie, behaviorismu, reflexologie a neuropsychologie

- společenské je otázkou - sociální psychologie, humanistické psychologie a sociologie

- autobiografické je otázkou - hlubinné psychologie, analytické psychologie a psychoanalýzy

- duchovní je otázkou - transpersonální psychologie, parapsychologie a psychotroniky s duší

- celku osobnosti člověka je otázkou - psychologie osobnosti, psychohygieny

- informační a energetické je otázkou - psychotronickou (psychofyzikální) a biofyzikální

V řetězci imaginace, projekce a individuace v existenční rovině vzniká motivace (biologická, psychologická a nebo sociální) a postoje (biopsychologické, biosociáoní a sociálněpersonální).

Uvedený výklad směřuje k tomu, že studium tzv. transpersonality vědomí člověka z pozice transpersonální psychologie je odlišné od studia psychotroniky i když Grof zařadil do transpersonální psychologie psychotronické jevy, ve skutečnosti jsou však mimo její rámec. Psychotronika má své opodstatnění, protože přenáší psychologické problémy do spojitostí s fyzikální a informační problematikou.

Transpersonální psychologie řeší :

- transpersonalitu prenatální (související s fylo a antogenetickými aspekty, vývoj člověka v těle matky)

- transpersonalitu perinatální (souvisí s fyziologií a oddělením rodícího se dítěte od matky)

- transpersonalitu postnatální (souvisí s autobiografií vlastního života člověka)

- transpersonalitu transcendentní (souvisí s duchovnem, nadpřirozeností a mytologií),

ale neřeší bližší specifika otázek fyzikálních, které v transcendentní problematice psychiky člověka vystupují ve spojitosti s psychotronickou interakcí, tedy s informačními a energetickými jevy. Psychotronika řeší tuto problematiku ve vztahu hmota, energie a vědomí a spojuje informační psychologické a energetické fyzikální faktory.

Psychotronika řeší interakce informačního procesu vědomí a vymezuje nadvědomí a proces evokace jako samozřejmou součást psychické činnosti člověka nacházejícího se v kontaktu s vnějším živým i neživým světem, se subjekty i objekty prostředí v rovině primární informace a vytváří vlastní metodologický přístup.

Transpersonální psychologie, parapsychologie a psychotronika nahlíží na řešení vztahu hmota, energie a vědomí sobě vlastními prostředky, které sice popisují objektivní realitu individuálního vědomí, ale jsou si tak odlišné jako když fyzika a chemie popisuje hmotu.

Psychotronika je jako “fyzika informačních procesů” přesahujících lidskou individualitu, studuje (psychotronické) jevy s těmito procesy spojenými. Psychotronika je “prodloužením” psychologie za hranice lidské psychiky a studuje spojitosti různých forem vědomí a jejich působení v našem světě mohli bychom říci ve fyzikální tj. informačně-energetické rovině. Lze to porovnat se sociologii, která je “prodloužením” psychologie za hranice lidské psychiky a studuje spojitosti různých forem organismů nositelů vědomí (psychiky) ve společných systémech. Tady organismy nositele vědomí jako informačního procesu v systémech biologických vazeb sociální struktury studuje sociologie a fyzikálních vazeb informační struktur studuje psychotronika.

V řetězci imaginace, projekce a individuace u poznávací dimenze lidské psychiky vzniká intrapsychický záznam (výraz biologického, psychotronického, psychologického a sociálního stavu) v paměti, který je při vybavování subjektivně personálně a nebo transpersonálně zabarven. Na druhé straně dosahuje transpsychických účinků spojených s řízením metabolismu organismu, s existencí psychotronických jevů a se začleněním člověka do společnosti.

5) Vymezení předmětu poznání psychotroniky v souvislosti psychologie a fyziky

Vymezení psychotronických interakcí je složitou záležitostí, která je předmětem řady hypotéz, mnohdy z přírodovědeckého pohledu naivních. Jsou však důležitou součástí cesty poznání psychotroniky a znamenají pro nás více než fundovaná zamítavá stanoviska některých vážených lidí s řadou akademických titulů.

Na obrázku 4 je znázorněn obecný nástin psychotronické interakce v kontextu modelu širšího pojetí lidské psychiky. Psychotronickou interakci je nutno chápat jako informační stránku fyzikální interakce informačního procesu - vědomí, svým pojetím má informační a energetické aspekty.

O smyslové interakci hovoříme jestliže biopercepční interakce nervového systému překročí fyziologický rozměr a stane se součástí imaginačního procesu vlastního vědomí, jinak řečeno vznikne objektivní počitek, který je v psychické činnosti základem pro vznik subjektivního vjemu. V modelu širšího pojetí lidské psychiky to znamená vstup informací do duševní činnosti spojené s vlastním vědomím. Vstup informací neurofyziologickým kanálem je klasickou smyslovou interakcí spojenou s první rovinou vnímání člověka. Vstup informací interakčně-plasmatickým kanálem je interakcí “mimosmyslovou” v tom, že se odehrává mimo neurofyziologický kanál cestou výše popsané psychotronické interakce, a smyslový v tom, že může vstoupit do duševního procesu imaginace ve vlastním vědomí.

FI1a - fyzikální interakce mezi organismy, na které se podílí informační proces individuálního vědomí, podle teorie širšího pojetí lidské psychiky označovaný jako nadvědomí je v psychotronice označována jako psychotronická interakce mezi organismy (jinak také lze hovořit o psychofyzikální interakci, nebo-li fyzikální interakci s psychologickým významem, zde se odehrává větší část psychotronických jevů)

- uplatňuje se zde interakčně-plasmatická složka hmoty (pomezí fyzikálního pole a elementárních částic uspořádaných v tzv. biologické plasmě)

FI1b - psychotronická interakce s prostředím obecně

FI2a - fyzikální interakce mezi organismy, na které se podílí biologická hmota organismu je označována v psychotronice (i oficiální vědě) jako biofyzikální interakce mezi organismy (zde se odehrává jev bioterapie na blízké vzdálenosti, “léčení rukama”, energetický myotransfer a pod.)

- uplatňuje se zde fyzikálně chemická složka hmoty (pomezi atomární a molekulární struktury)

FI2b - biofyzikální interakce s prostředím obecně

BPIb -biopercepční interakce nervového systému (neurofyziologická percepce)

- uplatňuje se zde nervový systém organismu

BPIb - biopercepční interakce biologické hmoty obecně (biofyzikální a biochemická percepce)

- uplatňuje se zde systém biosenzorů buněčné hmoty

Obr. 4) Vymezení psychotronické interakce

SI1a - smyslová interakce biologického a psychologického významu (reflexní činnost a smyslová komunikace)

- uplatňuje se zde neurofyzilogická percepce spojená s nevědomím s vlastním vědomím

SI1b - smyslová interakce psychologického a sociologického významu (duševní činnost a sociální komunikace tj. interpersonální neverbální a verbální komunikace)

- uplatňuje se zde neurofyziologická percepce spojená s vlastním vědomím s intervědomím

SI1a, SI1b - je tvořena ve spojitosti s nervovým senzorickým systémem organismu

SI2a - smyslová interakce psychotronického a psychologického významu (činnost zrcadlení a psychotronické komunikace, zde vzniká např. jev telepatie, v terminologii parapsychologie tzv. extrasenzorická percepce - ESP)

SI2b - smyslová interakce psychotronického a sociálního významu (činnost tvorby sociálních vztahu cestou psychotronické komunikace (ESP) např. distanční hypnóza, někdy také nazývaná telepatická hypnóza)

Si2a, SI2b - je zprostředkována mimo nervový senzorický systém organismu

Obr. 5) Dvě roviny vnímání, dvě formy smyslové interakce

Psychotronika předpokládá existenci psychotronické interakce a od ní odvozené komunikace jednotlivých organismů. Z reálné existence takovéhoto předpokladu vyplývají další důsledky. Nejzávažnějším důsledkem existence psychotronické interakce je vytváření “pole informačních procesů” rozkládající se mezi organismy v prostředí, které se stává nositelem tzv. rozprostřených forem vědomí. Rozprostřené vědomí si lze představit jako strukturu ve které jsou účastny jednotlivé individuální informační procesy vědomí komunikující mezi sebou psychotronickou interakcí (fyzikální interakcí nesoucí informaci o biologickém systému).

Připodobnění - v analogii si lze představit individuální vědomí jako neuron a struktury individuálních vědomí jako nervovou soustavu. Prostorově rozložené individuální vědomí navzájem spolu komunikující psychotronickou interakcí tvoří nosný substrát rozprostřené formy vědomí. Rozprostřené vědomí je v našem případě závislé na existenci individuálních vědomí, které považujeme v protikladu k rozprostřenosti za soustředěné. Soustředěné vědomí je informační proces vázaný na procesy ve hmotě, podle úrovně její organizace pak rozlišujeme tzv. nutné (nebuněčná hmota), existenční (buněčná hmota) a individuální vědomí (biologická hmota s nervovým systémem).

Skupinové vědomí je forma rozprostřeného vědomí, které je složeno s prvků vzájemně interagujících individuálních vědomí (někdy hovoříme také o druhovém vědomí). Diagram zobrazuje skupinové vědomí pěti jedinců nositelů individuálního vědomí.

Obr. 6) Diagram části rozprostřeného vědomí ve formě skupinového vědomí

Rozprostřené vědomí má obecně tři řády:

1. řád odpovídá v literatuře uváděnému planetárnímu a kosmickému vědomí (je odvozeno od nutného vědomí)

2. řád odpovídá v literatuře uváděnému biosférickému vědomí (je odvozeno od existenčního vědomí)

3. řád odpovídá v literatuře uváděnému skupinovému a druhovému vědomí (je odvozeno od individuálního vědomí)

Projevení se imaginace, projekce a individuace v rovině psychotroniky řeší model širšího pojetí lidské psychiky kde lokální informační proces v individuálním vědomí člověka diferencovaný na několik částí z nichž jedna část je označená nadvědomí, vstupuje do interakce s prostředím a nebo jiným jedincem skrze fyzikální interakci. V nitru lidské psychiky označujeme duševní činnost spojenou s tímto projevem jako evokace. Evokace je duševní informační proces srovnatelného postavení s procesem myšlení, cítění a chování.

Psychická schopnost evokace je u člověka při zachování jeho existence na nejnižším stupni významnosti

- prvním stupněm je myšlení a s ním spojená sociální interakce (která má spojitost s verbálními a neverbálními aspekty bytosti člověka)

- druhým stupněm je chování a s ním spojená smyslová interakce (která má spojitost se senzorickými aspekty biologického organismu)

- třetím stupněm je cítění a s ním spojená interpsychická interakce (která má spojitost s personálními a transpersonálními aspekty lidské osobnosti)

- a až na tomto posledním čtvrtém místě je evokace a s ní spojená psychotronická interakce (která má spojitost s informačními a energetickými aspekty živé hmoty).

Působení spojení psychické imaginace, projekce a individuace v rovině transcendence byla na začátku našeho století v terminologii hermetismu popisována jako magická operace, theurgiská operace a nebo také magická evokace a theurgická evokace, obsahující v sobě duchovní aspekt.

V rovině psychotroniky je třeba psychotronické jevy popisovat přesněji než duchovními a mytologickými vyjadřovacími všeobecnými termíny, proto psychotronika odstoupila od duchovních abstrakcí a staví problematiku do prosté informační a energetické roviny, kterou lze popsat v přírodovědecké terminologii.

Předmětem psychotroniky se stává studium spojení fyzikální interakce s informačním procesem individuálního vědomí a jeho kontaktem s prostředím a subjekty i objekty v něm, který označujeme jako psychotronická interakce.

Psychotronická interakce je tedy zjednodušeně řečeno fyzikální interakcí spojenou s informačními aspekty vědomí a hmoty.

Závěr

Problém psychotronických fenoménů se v modelu širšího pojetí lidské psychiky dostává do světla primárních psychologických a fyzikálních příčin.

Širší projetí lidské psychiky jako model lidského vědomí vymezuje dvě roviny vnímání člověka, začleňuje do psychiky zpět pojem nadvědomí a některé psychické schopnosti, které od konce šedesátých let označujeme jako psychotronické. S nadvědomím je spojená právě druhá rovina vnímání a informační proces evokace. První rovina vnímání je tvořena smyslovou interakcí tvořící se v existenční dimenzi lidské psychiky. Druhá rovina vnímání je tvořena psychotronickou interakcí a je součásti poznávací dimenze.

Model uspořádává vnitřní informační procesy lidské psychiky (cítění, chování, evokace a myšlení) a vymezuje jejich základní prvky ( asociaci, reflex, zrcadlení a vjem).

Druhá rovina vnímání člověka stejně jako pojetí informačního procesu spojeného s evokací a zrcadlením představuje popis naprosto samozřejmých psychotronických schopnosti lidské psychiky. Psychotronické schopnosti nejsou na půdě akademické psychologie a vědy uznávány. Vyplývá to z nepřesností, špatné opakovatelnosti a subjektivních faktorů vystupujících s psychotronickými jevy. Exaktní charakter přírodovědy se zatím ještě nenaučil s těmito faktory vypořádat. Složitost problému lze připodobnit k vytváření experimentální opakovatelnosti jednoho stejného snu, informační obsah v naší mysli se neustále mění a to je to co tvoří tu základní subjektivní překážku. V posledním století došlo několikrát ke zvýšení přesnosti ve vědě i společnosti. Lidská měřítka platná po tisíciletí ztrácí aktuální podobu a s tím se ztrácí i schopnost člověka náležitě vyložit psychické informace získané z vnějšího světa zrcadlením. Zvyklosti lidské psychiky dnes nabývají nových forem a i schopnost evokace si hledá své nové místo.

Pojem zrcadlení v širším pojetí lidské psychiky lze interpretovat s Jungovým pojmem synchronicity. Informační obsah psychiky o okolí organismu tvořící se na základě zrcadlení, který vstupuje do asociace s podvědomím, vytváří v mysli představu o něčem, co je záhy člověkem skutečně vnímáno. Časový sled naplnění mysli představou o něčem a následným pozorováním toho něčeho, Jung nazval synchronicita. Z pohledu obecné psychotroniky se jedná o aktuální telegnózi spojenou s asociovaným obsahem podvědomí.

Převážná část informací v lidské psychice tvořená v souvislosti s psychotronickou interakcí nedosáhne uvědomění, přesto však lze předpokládat, že má v životě člověka svůj nezastupitelný význam. Proces vzniku informací v lidské psychice spojený s psychotronickou interakcí označujeme zrcadlení (na jedné straně je náš hmotný svět a na druhé, v psychice jeho věrný obraz).

Ve spojitosti s imaginací, projekcí a individuací jsme vyložili pojmy nadvědomí, evokace a zrcadlení. Tyto pojmy vystupují v modelu širšího pojetí lidské psychiky s problematikou psychotroniky. Psychotronické schopnosti člověka jsou s nimi spojené a v kontextu informačního procesu vědomí, jsou součástí našeho každodenního života.

Oldřich Válek

Literatura:

Válek Oldřich, Širší pojetí lidské psychiky, Beroun 1999 (skripta)

Zpět na obsah

Osobnost: FRANTIŠEK KAHUDA

Prvé měsíce roku jsou pro nás příležitosti vzpomenout nedožitých narozenin a současně i výročí úmrtí prof. RNDr. PaeDr. Františka Kahudy, Csc. (3.1.1911 - 12.2.1987). Jeho jméno se dostávalo do povědomí širší veřejnosti - zejména studentské - ve dvou krajních polohách. Na jedné straně jako vysokého úředníka komunistického státu - ministra školství a kultury v letech 1954 - 63, na druhé straně jako vědce usilujícího o proniknutí do vyšších sfér lidského myšlení. To bylo - jak známo - i v letech normalizace stále ještě přísně střeženým tabu, a proto měla Kahudova práce na tomto poli mnoho nadšených přívrženců a obdivovatelů zvláště mezi mladými lidmi. Jednou generací mladých tedy odmítán (mládež nikdy úředníky nezbožňuje - dokonce ani ty schopné), druhou vyhledáván a ctěn pro nové myšlenky, jejichž velký význam vytušila díky své nepředpojatosti.

Rozporuplné soudy o profesoru Kahudovi byly vyvolány i odlišnou reakcí na jeho osobní vlastnosti, jakými byla pracovitost, houževnatost, odvaha vydat se po nevyšlapaných cestách, otevřenost myšlení a schopnost vyslechnout každý názor či námět s plnou pozornosti a respektem. Nelze ovšem pominout fakt, že u řady lidí vyvolávala nevoli jeho zdůrazňovaná materialistická orientace a přístup ke zkoumání jevů. Těm, kteří měli možnost blíže se nim seznámit při řešení jeho výzkumných úkolů - ač byli třeba opačného filosofického zaměření - to nikterak nepřekáželo. Brzy v něm totiž rozpoznali člověka, který už “je na cestě”, i když zatím ještě tápe. Oceňovali jeho zaujetí a poctivou snahu dobrat se podstaty zkoumaných jevů, jakož i vytrvalost, s jakou se tomuto poznání přibližoval navzdory soustředěným a často nevybíravým útokům z oficiálních i neoficiálních míst. Za zvláště významné považovali to, že svým dílem poskytl záštitu sensibílům, které soustřeďoval pod střechou Psychoenergetické laboratoře, organizoval jejich setkání a tím umožnil tříbení názorů a šířeni světla poznáni nejen mezi nimi samými, ale jejich prostřednictvím pak i mezi ostatními spoluobčany. Tyto nesporně zásluhy spolu s osobními vlastnostmi profesora Kahudy dokázaly případně námitky proti jeho materialistickému pojetí vbrzku přetavit v ryzí přátelství, úctu a obdiv.

Některé kritické soudy o profesoru Kahudovi vyplývaly většinou z velmi povrchních znalostí jeho prací, osobních vlastností i průběhu života a vzděláni. Byli - a dosud jsou - však i tací, jimž osobnost profesora Kahudy bezděčně nastavila zrcadlo, oni se v něm uviděli a znenáviděli ho. Smyslem tohoto článku však není polemika s programovými odpůrci - ponechme času jeho soudcovskou roli a pokusme se z kamínků vzpomínek složit obraz Františka Kahudy pro ty, kteří neměli možnost vytvořit si na něj vlastni názor v bezprostředním kontaktu s jeho životem. Nejprve něco osobních dat.

František Kahuda se narodil 3.ledna 1911 v Novém Dvoře na Šumavě v rodině učitele. V letech 1924 - 34 navštěvoval reálné gymnázium v Č.Budějovicích. Celé studium absolvoval s vyznamenáním. Během studií se zúčastňoval soutěží z matematiky a fyziky. V letech 1929 - 34 studoval na přírodovědecké fakultě UK matematiku a fyziku. Studium zakončil státní závěrečnou prací u prof. Trkala na téma “Diracův teorém atomového jádra”. Poslední dva semestry byl asistentem profesora Trkala. Po absolvování vojenské presenční služby učil na klasickém gymnáziu a zároveň pracoval jako nehonorovaný asistent u profesora Závišky a u profesora Trkala.

Po uzavření vysokých škol v roce 1939 působil jako profesor matematiky a fyziky na gymnáziu v Brně, kde se seznámil s akademikem Čechem. Po celou válku pracoval s profesorem Hostinským v Jednotě českých matematiků a fyziků, kde přednášel o relativistických vlastnostech světla. Na gymnáziu učil s prof. Vašíčkem, který se již předtím na universitě v Brně zabýval tenkými povrchovými vrstvami na skle a došel k závěru, že jeho problém je teoreticky neřešitelný. Po osvobozeni se F. Kahuda stal na čas správcem brněnského gymnázia. V této funkci intenzivně usiloval o zlepšeni života středoškolské mládeže nejen co do studijních podmínek, ale i v oblasti zdravotní péče.

V roce 1946 přešel na doporučení akademika Čecha do Prahy, kde pracoval nejprve ve Výzkumném ústavu pedagogickém a pak na ministerstvu školství. V Praze se opět setkával s prof. Trkalem. Informoval ho též o spolupráci s prof. Vašíčkem a o jeho “neřešitelném” problému. Výsledkem byla disertace RNDr. v roce 1952 (předtím v roce 1950 PaeDr.). Disertace se týkala světla a byla vytištěna v roce 1953 ve Zprávách ČSAV pod názvem “Průchod světla v prostředí s homogenní povrchovou vrstvou‘. Tím začala jeho vědecká práce.

Na ministerstvu školství pracoval ve funkcích vedoucí odboru gymnázii (současně byl asistentem a pak docentem na pedagogické fakultě), vedoucí odboru universit, později 1. náměstek ministra pro vysoké školy a v létech 1954 - 63 byl ministrem školství a kultury. Po odchodu z ministerstva definitivně opustil úřednickou dráhu a začal se naplno věnovat tomu, co ho již dávno vzrušovalo a přitahovalo, totiž zkoumáni a řešeni problému exaktního měření dějů v procesech výchovného působení. Princip individuálního přístupu učitele k žáku, jeho význam, možnost a příklady exaktního řešení obhájil v roce 1966 jako své Csc. pedagogických věd.

Od roku 1967 se věnoval vědecké práci v Laboratoři, později Ústavu sociálního výzkumu mládeže na Pedagogické fakultě UK v Praze. Jedním ze stěžejních výzkumných úkolů tohoto pracoviště bylo “Sociální zrání člověka” s dílčí složkou nazvanou “Mentální zrání”. Tato práce byla zřejmě oním magickým bodem, od něhož se začala odvíjet nejvýznamnější životní etapa Františka Kahudy. Etapa, v niž se jeho jméno a s nim již provždy neodlučitelně spojená mentionová teorie stávají pojmem. Na počátku této významné práce byl prvním objevem pojem mentálního času. Základem výzkumu bylo poznáni, že rychlost myšleni je měřitelná. Z mnoha jevů souvisejících s mentální činností došel prof. Kahuda k hypotéze, že mentální činnost je “nesena” energií, kterou označil jako mentální a jako elektrická, světelná a další energie má podobu kvant, které označil jako mentiony.

V roce 1973 přednesl svou hypotézu na Světovém kongresu psychotroniků v Praze. Jeho vystoupení mělo značný ohlas. Mezi jinými ocenil jeho teorii jako objevnou americký fyzik z NASA. Zdůraznil, že pokud fyzika nezačne brát v úvahu tyto jevy a vliv působeni člověka na fyzikální jevy vůbec, neposune se dál. Ocenění odborníka ze země, která se již léta zabývá studiem psychotronických jevů, povzbudilo prof. Kahudu k dalšímu rozpracováni teorie mentální energie a jejích částic - mentionů. Začal hledat cestu k experimentům, na kterých by se dala existence této energie ověřit a hlavně měřit. A zde se dostáváme k dalšímu - dalo by se říci přímo osudovému - průsečíku Kahudovy vědecké dráhy, jímž bylo setkání s Janem Kořínkem. Že si byl prof. Kahuda této osudovosti plně vědom, dokazuji slova, uvedená v závěru jeho poslední výzkumné zprávy Superinfragravitační sjednocení sil a fundamentální záření hmot (srpen l986): “Zvláštními díky jsem zavázán vynikajícímu sensibilovi, umělci ing.arch. Janu Kořínkovi, který mne jako první neúnavně uváděl do tajů magické síly a jejich podivuhodných účinků”.

K jejich prvnímu setkání došlo 28.6.1974. V té době měl profesor Kahuda zpracovánu teoretickou část výzkumné zprávy “Mentiony a fyzikální projevy myšlení” a potřeboval získat vlastní experimentální údaje, neboť v práci byly uvedeny pouze převzaté ze zahraniční literatury. Prostřednictvím PhDr. Rejdáka se seznámil s panem Pavlitou, který prováděl pokusy s mentální energii, ovšem za použití různých přídavných zařízení, tzv. “generátorů”. Tento postup ale neodpovídal představám profesora Kahudy, a tak z jejich spolupráce sešlo. Brzy nato se od vedoucí edičního oddělení rektorátu UK dozvěděl o zvláštních schopnostech jejího známého a s povděkem přijal nabídnuté seznámení. Po dvou dnech pak poprvé vstoupil do ateliéru J.K. Kořínka. Setkaly se zde zdánlivě zcela odlišné světy a přece - jejich vzájemná úcta, tolerance, respekt vůči názoru druhého, podnětná tvořivost a vytříbený smysl pro fair play daly nakonec oběma splynout v dokonalém souzvuku tvůrčího díla. Prof. Kahuda v magnetofonovém záznamu vzpomíná na jejich první setkání takto: “Nevěřím v osudy a náhody, ale v zákonitosti. Naše setkání takovou zákonitostí bylo.... Tušil jsem, že Jan je osoba nevšední, pro mne čímsi přitažlivá...Za dva dny jsem přinesl Crookesův radiometr, o němž jsem už věděl z pokusů u pana Pavlity, že ho lze zastavit silou vůle... Byl jsem velice potěšen, že se to Janovi podařilo. A to byl vlastně začátek všeho, co potom následovalo a já v tomto smyslu osudu, v nějž nevěřím, přesto blahořečím”.

Od tohoto mezníku se Kahudovu bádání začínají otevírat nové obzory. Zatímco východiskem i cílem jeho předchozích prací byla problematika ryze pedagogická, nyní obrací pozornost k fenoménům daleko přesahujícím tento rámec. Intuice ho přivádí k samému prahu oné bájné třinácté komnaty, jejíhož mystéria — zprvu jen mlhavě tušeného — se snažil celou svou další prací dobrat. Neotřesitelné přesvědčení o hlubším smyslu této práce mu dává tu silu čelit všem překážkám, skrytým i zjevným útokům, a bylo bezpochyby zdrojem jeho obdivuhodného tvůrčího elánu.

K bádání o mentionové teorii shromažďoval prof. Kahuda co nejbohatší experimentální materiál. Základními pomůckami byly lehká vrtulka s vertikální osou poháněná proudem teplého vzduchu nebo vzduchem od elektricky poháněné souosé vrtule a Crookesův “mlýnek”, tedy čtyřkřídlá vrtule ve zředěném vzduchu uváděná v pohyb tepelnou energii žárovky. Během experimentu pokusná osoba - sensibil - zastavovala pohyb vrtulek za pomoci energie, vybavované mozkem při soustředěném myšlení. Experimentů proběhlo téměř 1700, což představuje dostatečnou průkaznou hodnotu. Nejvýznamnějším z těchto pokusů bylo zastavení “Crookese‘ na vzdálenost Praha - Košice v určenou dobu. Zde byl při demonstraci pokusu použit dnes již legendární “mentionový spínač KAPUKO - přistroj vzešlý ze spolupráce prof. Kahudy (KA) s ing. Purkrábkem (PU) a ing. Kořinkem (KO).

Poznatky z teoretického a experimentálního bádáni byly popsány v seriálu prací o mentionech uveřejněném vletech 1975 až 1980 v Časopisu lékařů českých. Prof. Kahuda v něm postupně probírá svoji hypotetickou. mentionovou teorii a zmiňuje se o perspektivním využití zvláště v telestézii. Všechny studie včetně diskuzí na stránkách ČLČ byly shrnuty do publikace “Mentální energie a její využití v praxi”.

Na tomto místě by se slušelo zmínit o podmínkách, za jakých mentionová teorie vznikala. Její počátky spadají do období, v němž prof. Kahuda pracoval jako vedoucí výše zmíněného Ústavu sociálního výzkumu mládeže na Pedagogické fakultě UK v Praze. Při řešení výzkumu v oblasti mentálního zrání spolupracoval s řadou lékařů, biologů, matematiků i fyziků. Při tříbení názorů se činnost úspěšně rozvíjela. Na fakultě se však postupně dostával do střetu s některými představiteli vědy. Místo vytvoření podmínek na další ověřování pokusů a prokazování celé teorie mu byly kladeny překážky nejen v práci, ale i při publikaci a samotném vytištění závěrečné zprávy. Problémy měli i jeho spolupracovníci: nesměli publikovat, nedostali finanční odměnu za ukončení dílčí etapy výzkumu, nesměli se dále podílet na jeho práci. Ostatní pracovníci ústavu se s nimi z příkazu vedoucí druhého oddělení nesměli stýkat, natož spolupracovat. Prof. Kahuda byl zbaven funkce vedoucího a posazen do malé tmavé místnosti, kde doslova na koleně pokračoval ve své tvůrčí práci. Snažil se najít pracoviště, které by ho zaštítilo - nejprve na katedře matematiky a fyziky pedagogické fakulty, pak na matematické fakultě UK, ve výpočetním středisku ministerstva školství, na elektrotechnické fakultě ČVUT a nakonec na VŠCHT‚ kde mohl ve svém díle pokračovat v rámci Psychoenergetické laboratoře (PEL), kterou vybudoval a vedl s plným nasazením až do svého náhlého skonu.

Jestliže sedmdesátá léta by mohla být souhrnně nazvána “od hypotézy k teorii”, v osmdesátých letech se výzkumná práce - již na půdě VŠCHT - orientovala i na možnosti využití zjištěných poznatků v praxi.

Ještě na půdě ČVUT byl na základě dosavadních výsledků vyhlášen výzkumný úkol ČVUT - R - 004 “Mentální energie a její využití v praxi”. Úvodní oponentní řízení se konalo 3.1.1980 s doporučením řešit práci na úrovni vyhledávacího úkolu tak, aby byl uzavřen závěrečným oponentním řízením do konce roku 1980. V rámci tohoto úkolu bylo řešeno celkem 9 dílčích úloh. Všechny byly dokončeny a v prosinci téhož roku oponovány. Oponentní rada ocenila práci řešitelského týmu, velký rozsah provedených prací a konstatovala, že zůstávají neprokázány četné otázky fyzikální interpretace zkoumaných jevů. Oponentní jednání bylo prohlášeno za důvěrné a předložené materiály měly sloužit pouze pro vnitřní potřebu. O dalším osudu prací prof. Kahudy rozhodovalo koncilium odborníků svolané rektorem VŠCHT profesorem Mosteckým.

Na základě tohoto jednání PEL přešla do podřízenosti VŠCHT a výzkum pokračoval v rámci nového fakultního úkolu VŠCHT F - 2290 - 922 “Fundamentální záření hmot”. V letech 1981 - 82 byly výzkumné práce zaměřeny na fyzikální projevy mentálně aktivované hmoty. Vedle působení mentální energie na subhumánní organismy se začínají zkoumat i možnosti jejího využiti při diagnostice a léčbě chorob. Dílčí výzkumné zprávy, jejichž řešiteli byli lékaři, se staly výchozím materiálem pro pozdější realizaci výzkumu na řadě zdravotnických pracovišť, především v nemocnicích v Děčíně, Hustopečích u Brna, Kyjově, Plzni, Praze a Vysokém Mýtě. Tento výzkum byl uskutečněn se souhlasem ministerstva zdravotnictví. Na rehabilitačním odd. OÚNZ v Praze 4 byla později v rámci předvýzkumu prováděna v omezeném rozsahu i mentální terapie.

Za prosazení spolupráce zdravotnických zařízení s léčiteli se prof. Kahuda osobně angažoval s houževnatostí sobě vlastní, zejména poté, kdy i oponenti konstatovali významnost sedmdesátiprocentní úspěšnosti mentální diagnostiky (shoda s diagnosou lékařsky potvrzenou). Jeho snem bylo využití tohoto fenoménu především na novorozeneckých odděleních, aby již v samém počátku života dítěte mohly být podchyceny a včas léčeny anomálie, které nejsou ještě klasickými lékařskými metodami zachytitelné, ale později by se mohly projevit závažnými poruchami zdraví.

Další oblastí, kam zamířil prof. Kahuda pozornost při praktickém užití mentální energie, byla telestézie. Za spolupráce s pracovníky severočeských hnědouhelných dolů vzešla řada dílčích výzkumných úloh týkající se převážně bezpečnosti a efektivnosti těžby uhlí, Podobné úkoly byly řešeny v ostravském černouhelném revíru. V obou případech se jednalo o výzkum v rámci vedlejší hospodářské činnosti VŠCHT a stojí za povšimnuti, že laboratoři dosažené zisky vysoce překračovaly náklady PEL. Dílčí výzkumné zprávy byly každoročně oponovány a podle vyjádření ekonomů i odborných pracovníků obou organizací přinášela práce PEL značné materiální úspory a přispívala k minimalizaci rizik spojených s těžbou a jejími následky.

Kromě organizování všech výzkumných prací se intenzivně věnoval i osvětové a popularizační činnosti. Přednášky pro odbornou i laickou veřejnost, pravidelné konzultační hodiny a zejména pak telestézické kursy, pořádané PEL, byly v podstatě jedinou možnosti, jak překonat informační bariéru, kterou kolem prací prof. Kahudy navršil ministerský zákaz publikovat výsledky prací. Jeho tvůrčí duch a tolerance navozovaly atmosféru vzájemné důvěry, která se stávala pevným základem pozdější spolupráce. Tento vztah, opředený jakýmsi zvláštním fluidem, přetrvává i po jeho smrti a je takto stále vnímán bývalými spolupracovníky PEL.

Je těžké v jednom článku popsat všechny jeho aktivity, avšak z pouhého letmého průřezu je zjevné, že ze svého života nepromarnil ani chvilku. Za těžkých podmínek pracovních a s minimálními prostředky se s průkopnickým entuziasmem vypravil za hranice dosavadních fyzikálních zákonů. Dokladem toho je jeho závěrečné dílo “Superinfragravitační sjednocení sil a fundamentální zářeni hmot”, vydané spolu s dodatkem v srpnu 1986. Řádná oponentura této práce se neuskutečnila, neboť po náhlém úmrtí autora se již nenašel nikdo, kdo by ji inicioval.

Co zbývá dodat k ztrátám a nálezům Františka Kahudy? Snad upřímné vyznání, které za převážnou většinu jeho spolupracovníků vyjádřila ve svých vzpomínkách PhDr. Marie Svobodová:

“Měli jsme ho rádi. Byl to člověk velkorysý, který nás vedl k rozvoji i našich osobností. Velmi dobře se s ním spolupracovalo. Nikdy - jak jsme se později domluvili - nikdo z našeho týmu už na jiných pracovištích nezažil takovou tvůrčí atmosféru i při práci na jiných úkolech, které jsme současné plnili. Takové nadšení, kamarádství, vzájemnou pomoc i veselí. Pracovat s takovým šéfem, to byl dar, který dostáváme asi pouze jednou za život.

... Síla jeho osobnosti, jeho víry, ohromné práce a obětavosti jistě přinesou své plody a budou inspirací těm, kteří mají odvahu a schopnost netradičního, někdy zlehčovaného způsobu myšlenek....

Obraz prof. Kahudy spředený ze vzpomínek jeho spolupracovníků a přátel obdivuhodné koresponduje s nestranným svědectvím člověka, který se s nim nikdy nesetkal, nic o něm nevěděl a svá hodnoceni čerpal pouze z útržku profesorova rukopisu. Je jím pan Ota Borský, soudní znalec písma, který dne 25.7.1988 vypracoval následující posudek:

“Z ukázky písma a zejména z podpisu vidíme, že se setkáváme s nevšední osobností všestranně vzdělanou, zajímající se živě o veškeré dění, houževnatě sledující své cíle. Jeho zájmy se vymykají sledováni běžných disciplin, praktické zkušenosti jsou harmonicky stmeleny s logickými úvahami a vědeckými poznatky.

Je vysloveným extrovertem, jehož zájem je plně upjat k věcnému působení.

S vědeckou exaktností sonduje obor, který dosud byl terra inkribita a jeho vrozená intuice zasahuje do hlubin dosud nepoznaných. S velkým vděkem přijímá podněty svých žáků, jež dovede originalitou jemu vlastní zpracovat a upřesnit. S dosaženými výsledky se nijak netají a nesobeckým způsobem s dokonalým vysvětlením je svým kolegům a žákům předává.

I když čerpá z přemíry vědomostí, jeho nezlomné úsilí vede k novému fakty podloženému poznání, založeném na realitě oproštěné od jakýchkoliv fantazií a nepodloženého nazíráni. Jeho životním krédem byla vždy poctivost a exaktnost spojená vždy s neúmornou pílí. Jeho srdečnost a hluboký sociální cit mohou posoudit jeho nejbližší přátelé, kterým byl vždy opravdovým rádcem a učitelem. Osobně nenáročný, dával vždy více nežli přijímal. Jeho jedinou slabostí byla snad obětavost, která nakonec vyčerpala jeho síly”.

ZÁVĚR.

PEL po smrti profesora Kahudy přetrvala na VŠCHT ještě tři roky. Přežívala víceméně z podstaty jeho díla. Přesto se řadu výzkumných úloh jím započatých podařilo dovést k oponentuře, především v oblasti lékařského výzkumu. Další úspěšný rozvoj PEL mohla zajistit pouze silná integrující osobnost Kahudova ražení, osobnost s jeho vědeckou erudicí tvůrčím a pracovním potenciálem i organizátorskými schopnostmi. Ta se však již nenašla a to nakonec vedlo k zániku PEL jako vysokoškolského vědeckého pracoviště.

Na dílo profesora Kahudy navázala v roce 1990 Psychoenergetícká společnost, sdružující značnou část bývalých externích spolupracovníků PEL a další zájemce o psychoenergetickou problematiku. Budoucnost ukáže zda založení této společnosti bylo poslední ztrátou nebo nálezem Františka Kahudy.

H. B. Homofová

Poznámka: Převzato z časopisu Mandala rok 1994

Zpět na obsah

Terminologický slovníček: BIOTELEKINEZE

Biolelekineze je schopnost živého organismu vyvolat v sobě a ve vnějším prostředí energetické a informační změny, které se mohou projevovat změnou hybnosti soustavy a případně i strukturální změnou této soustavy.

Pro biotelekinezi se v literatuře používá termínů: psychokineze, Schpuk fenomen, Poltergeist, PK jev. V západní a starší literatuřeje je termín PK jev chápán jako označení pro fyzikální manifestace. Proto se fenomény dělily na ESP nefyzikální a PK jevy - fyzikální. Dnes víme, že všechny ze zkoumaných jevů mají také svůj fyzikální projev.

Při biotelekinezi dochází většinou k interakci mezi člověkem a neživou hmotou v prostředí, zřídka mezi člověkem a živou hmotou v prostředí.

Biotelekineze má spontánní charakter, cílený charakter nebo experimentální charakter.

Biotelekineze většinou mívá spontánní charakter, vázaný na déle trvající stresový stav, obvykle v dětském nebo pubertálním věku. Volní složka se v tomto případě jeví jako zcela druhořadá. Při experimentální biotelekinezi je třeba mentálním úsilím uvést organismus do příslušného stavu, aby byl schopen biotelekineze. Měřitelné fyziologické parametry při experimentální biotelekinezi odpovídají parametrům při stresu, třebaže se pokusná osoba psychicky nenachází ve stresovém stavu a projevuje dokonce spontánní radost nad zdařilým experimentem. U N. S. Kulaginové, která bez dotyku pohybuje různými předměty, dochází ke spasmatickým stavům, změně srdeční činnosti, snížení hladiny cukru v krvi, úbytku na váze apod. Energii, zodpovědnou za pohyb předmětů, lze volním úsilím směrovat, např. ze dvou kompasů položených vedle sebe pokusná osoba dokáže roztočit střelku vylosovaného kompasu, přičemž střelka druhého kompasu zůstává bez pohybu.

Kromě standardních biotelekinetických experimentů, prováděných za pomoci vyjímečného jedince, probíhají od poloviny 19. století experimenty s tzv. minipsychokinezí, která má převážně laboratorní charakter. Experimentátor usiluje o přímé působení na lehce pohyblivé soustavy (zavěšené, pohybující se na vodní hladině apod.) se snahou vyloučit známé fyzikální vlivy, jako jsou teplo, vzdušné proudy, elektrostatika atd. (H. Baraduc, E. K. Miiller, A. Wendler, J. Krmešský). Proti těmto experimentům je však vznášeno mnoho námitek, a zatím spíše potvrzují, jak je člověk z energetického hlediska dosud neznámý.

Fyzikální vysvětlení jevu biotelekineze zůstává otevřené. Vědci v Německu (F. Karger, J. Petzold) vyslovují obecnou hypotézu o další páté fyzikální interakci, stojící vedle čtyř známých: elektromagnetické, gravitační, silné a slabé nukleárni, k níž by mělo docházet mezi hmotou a člověkem. Jiní vědci dávají zatím přednost fyzikálním měřením známých energetických forem. Těchto poznatků se snaží využít pro modelování experimentů. Např. elektronik prof. W. Peschke se začal zabývat tzv. kinetobarickým efektem. Když generoval elektromagnetické vlny, v oblasti 1,5 - 2 GHz zjistil, že se lehce pohyblivá soustava uvedla do pohybu. Po skončení generování elektromagnetických vln se pohyb zastavil. Jestliže provedl totéž generování za zády pokusné osoby (vždy po dobu 2 minut), nastal tentýž efekt, avšak s tím rozdílem, že se lehce pohyblivá soustava nezastavila a pohyb přetrvával 2 - 4 hodiny, u některých jedinců i déle. Uměle generovaná energetická forma zřejmě vyvolala změnu v energetice organismu, protože bez tohoto generování žádná z vybraných pokusných osob soustavu do pohybu neuvedla.

Příklad biotelekineze:

Měl jsem to štěstí, že jsem mohl experimentovat v Leningradě v létech 1967 až 1968 s Ninou Sergejevnou Kulaginovou (N. S. K.) za přítomnosti prof. G. A. Sergejeva - tedy v době jejích vrcholných experimentů, ale také v době soustředěných útoků proti ní, protože její schopnosti a jejich interpretace nebyly v souladu s vládnoucí ideologií.

Než jsem ji navštívil, hovořil jsem s pracovníky leningradského metrologického ústavu, kteří o ní prohlásili, že používá skrytých magnetů na těle. Na položenou otázku, zda nějaké našli, mi odpověděli, že nikoliv, ale že naměřili v okolí jejího organismu vyšší magnetické pole , než lze naměřit u jiných lidí. Vyšel jsem z tohoto předpokladu a před započetím experimentu jsme provedli detekci kolem jejího těla pomocí kompasu. Neprojevil sebemenší reakci. Přesto předměty určené k pokusům byly z takových materiálů, na které magnetické pole nereaguje, a byly mnou přivezeny z Prahy. Pokus proběhl s tradičním náběhovým, rozcvikovým experimentem: roztáčením střelky kompasu. Pak došlo dokonce k pohybu samotného kompasu; jednalo se o lehký kompas z umělé hmoty. Poté jsem dal doprostřed kulatého stolu průměru 120 cm, pokrytého hrubým ubrusem, zlatý snubní prsten. Zvednutím ruky asi 10 až 15 cm nad prstenem, což byla přibližně vždy stejná vzdálenost od předmětů, se kterými N. S. K. pohybovala, se prsten rychle sesmykl k okraji stolu, kde se zastavil. I při jiných experimentech bylo konstatováno, že zlaté předměty se pohybovaly vždy nejrychleji, zejména směrem k tělu N. S. K. Poté jsem doprostřed stolu postavil ve vertikální poloze hliníkový obal od kubánského doutníku. Jedna z námitek totiž byla, že si experimentátoři asi nevšimli, že N. S. K. hodí “neviditelnou” nitku, pomocí které se předměty pohybují směrem k ní, což by bylo s lehkým hliníkovým obalem ve vertikální poloze, třeba i s viditelnou nitkou, po povrchu ubrusu s hrubou strukturou velmi obtížné. Pohyb obalu byl pomalejší než u zlatého prstenu, avšak přesto značně rychlý a plynulý. Když obal dosáhl kraje stolu, začal na něm balancovat, ale nespadl, i když se nám subjektivně zdálo, že výchylky byly až mimo jeho těžiště. Přestože si to Kulagina vždy usilovně přála, nikdy se jí nepodařilo, aby některý z předmětů spadl ze stolu. Zafixovanou psychickou bariéru - dej pozor, ať to nespadne ze stolu, dej pozor, ať ten talíř nerozbiješ nebylo zřejmě možno překonat.

Další experiment sledoval cí1 směrování energie N. S. K. Z osmi sirek jsem vytvořil paprsky sluníčka. přes střed byly vnitřní konce sirek vzdáleny asi 5 cm. Na jednu sirku jsme ukázali jako na cílovou a požádali jsme N. S. K., aby ji vysunula, aniž se ostatní sirky pohnou. Vybrali jsme záměrně sirku z horní poloviny, od těla N. S. K., takže ji musela vysouvat směrem od sebe. Takovéto experimenty pro ni znamenaly vždy větší námahu, než když se předměty měly pohybovat směrem k ní. Po krátkém soustředění tento úkol zvládla. Nejtěžším předmětem, se kterým N. S. K. pohnula, byl skleněný popelník o váze 380 g. Některé provedené experimenty měly spíše zábavný charakter. Jeden z přísedících nafoukal třeba do 5 litrové skleněné nádoby cigaretový kouř, sklenice se uzavřela a N. S. K. pohyby rukou vně skleněné nádoby dávala uvnitř rozprostřenému cigaretovému kouři, různé podoby, jak je sama před tím navrhla. Např. stlačila jej k jedné stěně skleněné nádoby, poté ke druhé, nebo vytvořila z kouře vertikální plochu uprostřed skleněné nádoby a pak ji uvedla do vlnivého pohybu. Do téže skleněné nádoby jsme nalili vodu a ponořili do ní dvě vajíčka, bílé a hnědé. Opět jsme ji uzavřeli a N. S. K. stejným způsobem, tentokrát na naše přání: pohybujte bílým nebo hnědým, vajíčka v uzavřené nádobě přemísťovala. Po hodině experimentování se u N. S. K. projevila znatelná vyčerpanost, spíše fyzická, protože jinak měla radost, že se experimenty dařily. Jako obvykle po takovéto délce experimentování došlo u ní k úbytku váhy blížící se 2 kg.

Literatura: Průvodce po psychotronice, Zdeněk Rejdák, Gemma 89, Praha 1991

Zpět na obsah

Převzato z Internetu

(1. díl)

Slovo Internet dnes hýbe světem. Tato síť sítí, jak je Internet nazýván, se stala nevyčerpatelným zdrojem informací, včetně informací o psychotronice. Není však jednoduché na Internetu najít informace o psychotronice, které jsou opravdu seriózní a vědecky hodnotné. V tomto, i v dalších dílech časopisu se budu snažit uveřejňovat upoutávky na zajímavá literární díla, popisy objevů a výsledky výzkumů z různých vědních oborů, které jsou cenné i pro psychotroniku.

Dnes vám přináším podrobný obsah knihy, která sice není nejnovější, ale rozhodně patří mezi ty díla, která nikdy nezestárnou. Kniha je na Internetu uveřejněna v anglickém originálu, český překlad se mi však nepodařilo objevit (pokud vůbec nějaký existuje). Rozhodně by však stálo zato přeložit toto hodnotné dílo do češtiny. Ostatně, posuďte to sami ...

Ing. Fikejz Roman

Odhalení skutečnosti,Teorie mnohorozměrové reality

Autor: Douglas Vogt a Gary Sultan

Rok vydání: 1977

Vydalo: VECTOR ASSOCIATES Bellevue, Washington

Tato kniha prezentuje informační teorii bytí. Podstata teorie je v nahrazení rčení "ve vesmíru převládá hmota" rčením "převládající silou ve vesmíru jsou informace". Hmotný svět, ve kterém žijeme, je výsledkem kombinace informací, ze kterých je složen. Tato kniha jako první v historii představuje a vysvětluje informační teorii bytí.

Poprvé je tato kniha volně přístupná prostřednictvím Internetu: http://www.wolfenet.com/~archive/index.html .

Předmluva

Tato kniha vznikla za pomoci následujících odborníků:

S. Bartell, PhD. - Department of Chemistry, University of Michigan.

Joseph Cain, PhD. - U. S. Geological Survey, Denver, Colorado.

Albert Crewe, PhD. - Enrico Fermi Institute, University of Chicago.

Thelma Moss, PhD. - University of California, Los Angeles.

George W. Stroke, PhD. & Maurice Halioua, PhD. - Department of Electrical Sciences, State University of New York at Stony Brook.

Kapitola 1: Analogie filmového pásu

Jak se informace stala hmotou

• náš výchovný systém
• komentáře o matematice
• analogie filmového pásu
• jak bude informace přenášena

Kapitola 2: Nikola Tesla

Teslovy teoretické objevy a vynálezy

• léta teoretických objevů

Kapitola 3: Magnetismus a gravitace

Elektronové formace, definice osmi rozměrů, magnetické fluktuace a změny pólů

• tyčové magnety
• vztah severních a jižních pólů
• úpravy tyčových magnetů
• elektromagnetismus
• elektrický generátor (dynamo)
• magnetokrystalické jevy
• Einsteinova speciální teorie relativity
• geometrické znázornění relativity
• šíření světla
• čas ve fyzice
• měření délky a času
• zachování energie
• rozpad atomu
• atomová fúze
• všeobecná teorie relativity
• geomagnetismus
• popis magnetického pole Země
• evidence ionosférického šíření vln
• změny magnetického pole
• evidence změn magnetického pole Země
• perioda výměny magnetických pólů Země

Kapitola 4: Světlo

Elektromagnetické vlastnosti světla

• kvantově mechanické hledisko
• jevy v hranolu
• elektromagnetické vlastnosti světla
• polarizace světla
• interferenční čáry
• ultrafialové světlo
• fluorescence
• fosforescence
• světelné spektrum a železo
• laserové hologramy

Kapitola 5: Atom

Částice nebo vlny, subatomové částice

• částice nebo vlny ?
• Bohrův model atomu
• radioaktivita
• subatomové částice
• radioaktivní izotopy
• obraz atomu
• "skákající" atomové částice

Kapitola 6: Astronomie

Kvazary, černé díry, novy a příčiny doby ledové

• čas a vzdálenost
• náš vesmír
• pozdější vývoj vesmíru
• příští etapa vývoje Galaxie
• naše Slunce
• vývoj hvězd
• novy
• doba ledová

Kapitola 7: Kirlianova fotografie

Příčiny aury, efekt listového přízraku

• historické poznámky
• jak se zhotovuje ?
• magnetické fotografie
• různé teorie Kirlianovy fotografie

Kapitola 8: Psychické jevy

Co je psychická energie, zajímavosti časových zakřivení, Uri Geller efekty, náš původ

• vědecké postoje k parapsychologii
• co je psychická energie ?
• vnímání informace
• telepatie
• dermooptické vnímání (paraoptic)
• radiestézie (psychometry)
• proutkaření (dowsing)
• mimosmyslové vnímání objektů a událostí – aktuální telegnoze (clairvoyance)
• představivost
• fotografická paměť
• okamžitá matematika
• předvídání (precognition)
• působení informace
• telepatie
• psychokinéze
• psychická fotografie
• lidé generující vysoké napětí
• léčitelství
• lidé přitahující časová zakřivení
• Uri Gellerův fenomén
• telepatie
• psychokinéze
• ohýbání kovů
• pokusy s hodinkami
• přesouvání v čase a prostoru
• pokusy s Geigerovým počítačem
• pokusy s časem
• síla sugesce
• kde skutečně existujeme ?
• popis spirituálního těla
• myšlení

Kapitola 9: Krystaly

Osmistěn, formace krystalů, sněhové krystaly, Davidova hvězda

• základy minulosti
• popis krystalu
• krystaly a baterie
• sněhové krystaly
• Davidova hvězda

Kapitola 10: Pyramidy

Energie pyramid, fázově posunutý čas

• velké pyramidy v Gize
• fyzické rozměry
• jevy v pyramidě
• fázově časová šachta
• pyramidy na Marsu
• jiné pyramidy a kopce nalezené na Zemi
• čínské pyramidy
• pyramidy a kopce v Severní Americe

Kapitola 11: Světové mytologie

Starověké legendy z celého světa

• legendy Střední Ameriky
• legendy Severní Ameriky
• legendy Jižní Ameriky
• legendy Polynésie
• mytologie Mikronésie
• Melanésie
• Austrálie
• indonézské mytologie
• čínské mytologie
• japonské mytologie
• mytologie z Indie
• mytologie Sibérie
• mytologie Babylonu
• mytologie Řecka
• severské mytologie
• mytologie starověkých Britů
• mytologie Egypta

Kapitola 12: Lidské osudy

Vědecké vymezení problematiky polárních změn, sluneční expanze, rozpad magnetického pole Země, proroctví Starého a Nového zákona

• vědecká definice změn magnetických pólů
• expanze Slunce
• zemětřesení
• rozpad magnetického pole Země
• netradiční metody definice změn magnetických pólů
• proroctví Starého zákona
• co je všudypřítomná existence ?

Zpět na obsah

Zpět na seznam vydaných časopisů